Co potřebuji pro chovnost
Baví mně sledovat své psy, když slídí a čuchají, až jim klapou nosy a mám radost, když jsou vlastně odměněni za vytrvalost, tím, že vypíchnou a pak proženou zajíce. Jsou šťastni, protože k tomu byli vyšlechtěni. Baví mě sledovat, jak hledají a šmejdí v okolí rybníka, když si mohou zaplavat ve vodě a případně přinést nějaký ten aportík. Ale z druhé strany se o ně bojím. Bojím se, aby si nějaký aktivní myslivec nechtěl střelit do mého psa, neboť nás zatím nevzali do žádného mysliveckého sdružení a tak se stále pohybujeme v cizích honitbách. Na lovecké zkoušky docvičuji na zvěřině, kterou sháním různě po známých, nebo ji kupuji a pak uchovávám doma v mrazáku, což se zase nelíbí mé rodině. A nejvíc mi vadí, že to co je vlastně musím naučit je jen kvůli tomu, aby splnili schválené podmínky pro chovnost. Lovecký výcvik už nikdy nebudeme potřebovat, neboť se na hon nikdy nedostaneme. Takže nám tato rozvinutá vloha a vášeň už bude po zbytek života jen komplikovat naše sportovní aktivity. A nejvíc mi vadí, že mi myslivci tvrdí, že si mám tedy pořídit jiné plemeno a nemám s loveckým psem dělat ten cirkus zvaný agility a poslušnosti.
